Obec Oudoleň
česky english deutsch

 

Beskydská sedmička 2012

12.10.2012

Beskydská sedmička neboli B7. Dvě slova, za kterými se skrývá pořádný nářez. Když jsem loni zjistil, že se takový závod koná v ČR, závod, který nesnese porovnání hned tak s něčím, bylo mi jasné, že dřív nebo později si tuhle radost rozhodně dopřeju. A ten den nastal 7. září. Po absolvování  Pražských  závodů na 21 km v březnu a 42 km v květnu jsem se dal dohromady se Zbyňkem Zeleným z Havl. Borové, se kterým jsme absolvovali tohle dobrodružství. Nejen naše motto bylo přežít to ve zdraví a dojít ze Slezska (Třince) přes Beskydy na Valašsko do Frenštátu pro skalp překrásného pohoří.

A jaká byla B7? Tvrdá, neúprosná, spravedlivá, no však uvidíte. Dva uplynulé ročníky stačily k tomu, aby tenhle závod získal neuvěřitelně na popularitě a letos přilákal na start 1500 teamů v kategorii Sport a Hobby, tedy zhruba 3000 lidí, co měli obrovský zájem zničit se při zdolávání sedmi beskydských vrcholů na trase čítající více jak 95 kilometrů s převýšením okolo 5500 metrů. Ono těch vrcholů bylo ve skutečnosti osm, ale ten poslední měl jen 918 m.

Frenštát pod Radhoštěm nás přivítal v pátek odpoledne a celé město závodem žilo. Poté, co se zaregistrovala drtivá  většina závodníků,  byly na nádraží ve Frenštátu přistaveny dva vlaky, do kterých se jen tak tak naskládaly tři tisícovky lidí. Oba vlaky se pak vydaly po různých trasách směr Český Těšín, kde byly spojeny a jako jeden dlouhý had, který měřil skoro půl kilometru, dojel do Třince. Tam masa lidí vyskákala z vlaku a za žáru Třineckých železáren, které osvětlovaly noční oblohu se všichni pod dohledem organizátorů a policie spořádaně přesunuli na náměstí.

Tam  už  byl  čas  jen  na  nejnutnější věci, přišel kratší proslov k trati, hymna a pak po půl jedenácté už tolik očekávaný start za doprovodu ohňostroje. Startovní pole se pohnulo a za Tatrovkou Karla Lopraise se všichni vydali vstříc první prověrce na trati a tou bylo zdolání Velkého Javorového (1031m) výstupem po černé sjezdovce. No už bylo pomalu na čase, po celém dni byla znát mírná únava a to jsme byli teprve na začátku.
Jak jsme se přiblížili ke sjezdovce, byl vidět nádherný had čelovek, co se táhnul od spodu až na vrchol, to se nedá popsat, to se musí vidět. Veškerá romantika ovšem skončila hned, jak jsme nastoupili do sjezdovky. Všude samé hůlky, nohy a kameny.  Sklon byl občas takový, že se málem lezlo po čtyřech. Vyfuněli jsme nahoru v celkem svižném tempu.

Za Velkým Javorovým se trasa dělila. Hobby šli po hřebeni na Ropici a na nás čekal sestup do Řeky s následným výstupem po sjezdovce zpět na Ropici. Ten sešup dolů překonal všechny moje představy, co to znamená jít dolů z kopce. Padák to byl takový, že občas někdo jel po zadku, každou chvíli se uvolnil kámen, který jste jen slyšeli a doufali, že vás mine.

Hned jak jsme se vydrápali na Ropici (1082m), popadli jsme dech a mazali dolů. Sestup byl klasika, šutráková cesta. První občerstvovačka v Morávce a první teamy už to balí. Bereme meloun, sušenku, doplňujeme vodu a vyrážíme zdolávat Travný (1203m).

Jak jsme se dostali nahoru si moc nepamatuji. Prostě krok za krokem pořád nahoru za světla čelovek. Šlo na mě spaní, ale snažil jsem se zůstat ve střehu, abych nepřišel ke zranění. Na úzké pěšině mezi kořeny stromů to bylo až moc jednoduché. Hodiny ukazovaly něco málo po třetí ranní. Cvakli jsme si kontrolu a co to? Nahoře se udělal prvotřídní špunt - mrak lidí, kteří sestupovali úzkou pěšinou. Stáli jsme ve frontě zpocený  durch  a  ranní  zima s lehčím deštěm se do nás pěkně zakousla. Postupovali jsme stylem pět kroků jdi a půl minuty čekej. Měli jsme štěstí, že jsme se drželi v popředí závodu, ztratili jsme tam okolo dvaceti minut. Ten hlavní dav to teprve čekalo a zpětně jsme zaslechli, že tam někteří strávili i půldruhé hodiny. Když se cesta konečně uvolnila, mohli jsme pádit dolů do Krásné, kde byla další občerstvovačka. V Krásné jen nejnutnější zastavení a hned jsme drtili nejvyšší výzvu dne Lysou Horu (1324m). Cestou se pomalu začalo rozednívat, den plynule vystřídal noc. Po překonání menší krize a prudkého stoupání na samotný vrchol, jsme prošli čipovou kontrolou a pakovali se rychle pryč.

Foukal  tam  studený  vítr  a zase začalo lehce pršet, bylo asi 8 °C. Takže neotálet a rychle dolů, jako už tradičně po šutrech všech velikostí, do Ostravice. Po skoro hodinovém seběhu z Lysé na nás v místní ZŠ čekala kromě jiného i teplá polévka. U mě už se začínaly ozývat nohy, konkrétně chodidla. Kameny, které jsou rozesety po celých Beskydech, dávají nohám pěkně zabrat.

Zdrželi jsme se asi třicet minut. Po nejnutnější údržbě pokračujeme ve volném tempu dále na Smrk. Ve volném tempu proto, že se mi nedaří rozhýbat nohy. Za tu půl hodinku v klidu pěkně zatuhly a nechtějí se mi rozejít. Teprve až opouštíme silnici a nastupujeme do příkrého svahu se to zlepšuje a dostávám se do tempa.

Říká se, že kdo se dostane přes Smrk, má skoro vyhráno. Samozřejmě jsme to brali s rezervou, protože jsme před sebou měli ještě pomyslný maraton a čtyři kopce. Na vrchol nás dovedla červená značka. Vede po kamenitém chodníčku ve svahu, opět kameny a pro změnu pěkně kluzké. Nahoře je to nádhera. Cesta dolů je pozvolná, je to nejdelší sestup z celé trasy. Chůze bolí a tak běžíme až do Čeladné. Další teplá polévka a jako bonus pivko a kafe. Zde končila spousta dvojic svoje putování, zejména kvůli vyčerpání nebo zranění.
Dalším vrcholem byl Čertův Mlýn (1205m), jehož zdolání nám nečinilo větší problémy. Sice jsme měli za sebou šestý vrchol, ale do cíle bylo ještě hodně daleko. Čeká nás cesta na Pustevny. Tady jsme byli kolem čtrnácté hodiny. Zde se cesta dělila na delší trasu dolů do Ráztoky nebo na o 4 km kratší  trasu  rovnou po hřebeni na Radhošť. Seběhli jsme do Ráztoky, kde na nás čekalo povzbuzení od našich drahých poloviček. Po rychlém občerstvení valíme vstříc Radhošti. Cesta utíká a zanedlouho se ocitáme u sousoší svatého Cyrila a Metoděje na vrcholu. Čeká nás předposlední sešup do Pinduly a pak finální zdolání Velkého Javorníku (918m). Do cíle už je to posledních 6 km po zelené. Nohy už jsme měli oba hodně dobité, ale cíl byl na dosah. Únava už byla značná, přesto jsme poslední kilometry běželi a dokonce jsme předběhli ještě několik dvojic. Na náměstí to celkem žilo, i když jsme dorazili asi pět a čtvrt hodiny po vítězné dvojici. Cílová brána nás už očekávala. Nakonec ještě překonat závěrečnou dřevěnou K2 a pak už se jen pro nás časomíra zastavila na 19:36:41. Do cíle  jsme dorazili  v sobotu ve čtvrt na sedm v podvečer.  Beskydská sedmička se stala naším skalpem.  95km s převýšením kolem 5500 m je skutečností. V cíli na nás čekalo pivko a zasloužený odpočinek. V celkovém pořadí jsme obsadili 65. místo. Z tří tisíc startujících to téměř tisícovka musela vzdát. Bylo za tím zranění nebo stav krajního vyčerpání. Asi jsme zase jednou měli kliku. Počasí vyšlo nádherně, puchýře se nám vyhnuly stejně jako zranění a necítil jsem se dokonce ani moc zničený až na ta chodidla. Ta budou ještě dlouho vzpomínat na šutry, po kterých jsme dupali skoro celý závod.

BOLEST JE DOČASNÁ, VZPOMÍNKY JSOU NAVŽDY.                                            Miroslav Janáček

Koronavirus Informace o koronaviru

Anketa

Blíží se volby do zastupitelstev krajů. Půjdete volit?
1
0

Historie anket

Náhodné foto

Vánoce na Krátké

Počasí

Počasí

Novinky e-mailem

K poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zjistit více